Nitrocross Quakenbruck - pohledem Jerryho

Co si představíte, když se řekne indoor racing? Řeknu vám, co jsem představil já, když jsem dostal informační email, ohledně indoor závodu IC buggy v Quakenbrucku. Představil jsem si velkou halu, ve které bude dráha pro dálkově ovládané modely. Domníval jsem se, že taková hala bude vytápěná něčím, jako jsou turbíny do rakety, nebo něco podobného. Představil jsem si celkem zimu, třeba kolem deseti stupňů, pravděpodobně menší dráhu než jsme zvyklí z venku a pravděpodobně jiný povrch.

Částečně jsem měl pravdu, ale k tomu později. Dostal jsem docela dost informací o tom, jak bude dráha vypadat a jak je potřeba se připravit. Dokonce jsem dostal i setup pro buggy, který tam má fungovat. Pro ty z vás, kteří aktivně jezdí, ho připomenu. Do diferenciálů je potřeba dát mírně hustější oleje než jsme zvyklí z hliněných tratí. Tato konkrétní indoor dráha je potažena umělou trávou z tenisových hřišť, která je notně vysypaná piskem, tedy se téměř neničí a zaručuje větší než malé množství gripu. Konkrétně jsem do diferenciálů místo tradičních 7000 vepředu, 5000 uprostřed a 3000 vzadu byl přinucen nalít (spíše nasypat) 100 000vepředu a uprostřed a 30 000 vzadu. To samo o sobě mi mělo dát jasně najevo, že půjde o trošku jiné závody. Vyměnit stabilizátory za naprosto nesmyslně tlusté kusy kovu už jsem přešel bez dalšího podivování se.

Cesta na dráhu proběhla naprosto skvěle, vyráželi jsme o půlnoci mezi čtvrtkem a pátkem protože v pátek od rána probíhal trénink. Posádka skládající se ze dvou jezdců s kompletním příslušenstvím a jednoho mechanika, se do Fordu S-Max (který je odteď mojí láskou číslo jedna) vešla tak dobře, že jsem kompletně celou cestu do Quakenbrucku prospal a náš Hnědý řidič to zvládnul bez vystřídání což je mi dosud záhada.

Na dráhu jsme dorazili kolem osmé ráno a okamžitě vyrazili na obhlídku. Nutno dodat, že venku byla nechutná zima. V továrním, komplexu bylo v druhém patře rozloženo depo pro cca 100 jezdců, kde jsme rozbalili náš malý sklad a vyrazili se podívat na dráhu. Fakt je, že jsem nečekal, že dráha bude ve třetím patře. Což nijak nevadilo. Co bylo překvapením méně příjemným, byl fakt, že žádné raketové turbíny ani nic podobného se nekonaly. V hale byly na jedné straně obří větráky a z druhé strany byla otevřena. Výsledkem toho bylo, že prostředkem haly foukal vítr o průměrné teplotě 2-4stupně. Shrnuto a podtrženo, v hale byla nechutná kosa.

Nevadí, briskně jsem si vypůjčil podomácky udělaný rukáv, do kterého schováte ruce i s vysílačkou, takže mi ruce nemrzly a vyrazil jsem na první trénink. To že buggy bude mít víc gripu i přes nesmysly nalité v diferenciálech jsem čekal, to že bude mít tolik gripu, že jakmile pohnu řízením, tak se pokusí otočit na pětníku a v zápětí se převrátí, to jsem nečekal. První trénink jasně ukázal, že tohle sranda nebude.

Po návratu do depa jsem začal zkoumat, na čem ostatní jedou. Zkušení borci věděli, že tady fungují jen jedny konkrétní gumy od Schumachera a to jen pokud se jim ostříhají a vzápětí obrousí krajní piny na vzorku.  V čem už se moc zkušení nepotkávali, byl názor na to, kolik se má pinů vystříhat a kde. Rozšířeným způsobem, který jsem v zápětí zkusil, byl model dvě řady zvenku a dvě řady zevnitř na zadních kolech a tři řady zvenku a dvě zevnitř na předních kolech. Po této úpravě a drastickém snížení buggy jsem vyrazil na druhý trénink. Ten už byl značně vydařenější. Auto přestalo naprosto šíleně zatáčet a převracet se, nicméně pořád jsem musel zatáčky projíždět velmi pomalu a onroadový pocit, kdy auto jede jako po kolejích, se nedostavoval.

Mírná úprava položení tlumičů, dostala auto do stavu, kdy jsem si na jeho chování nemohl stěžovat ani v nejmenším. Bohužel to samé rozhodně nejde říct o mých rukou a schopnostech tento setup uřídit. Přeci jen z offroadu nejsme zvyklí na to, že jde projet 180stupňová zatáčka téměř bez brzdění a z 30cm rozjedu je buggy schopná přeskočit dvoumetrový skok. Tím pádem se další tréninky nesly v atmosféře zvykání si na model a na setup (taky se nesla v duchu povoleného servo saveru a zničeného ložiska na spojce, ale to sem nepatří).

Co mne osobně překvapilo, bylo to, jak málo jsme si zajezdili. V depech bylo někde kolem 80ti lidí a přišlo mi, že  bychom určitě stihli více tréninkových jízd. Bylo to způsobené tím, že tréninkové skupiny byly vypsány podle přihlášených lidí a ne podle lidí opravdu přítomných a tím pádem místo 12ti lidí jich jezdilo na dráze třeba 6 a stihlo se mnohem méně jízd, než by se dalo, kdyby skupiny byly vytvořeny, podle aktuálně přítomných lidí.

K depu musím ještě poznamenat, že bylo dostatečně prostorné, bylo v něm dost místa pro všechny, dokonce jsme nepotřebovali ani stoly, ani židle – toto bylo hlavně proto, že jsme na místě byli mezi prvními, později příchozí, už tento komfort neměli. V depech byl kus onroad dráhy, na které se celý víkend proháněla (překvapivě) letadýlka a helikoptéřičky. Zároveň zde bylo k dispozici pár autíček od Losi a pidi dráha pro ně, po které se celý víkend proháněla závodnická omladina. V depech byl i poměrně dobrý bufetík, který měl tradiční německé karibuřty, hranolky a podobně, za sebe musím poznamenat, že bufetík byl opravdu a nestydím se to říci, drahý jako prase. Každopádně hlad jsme neměli. A občasné křeče v břiše se daly přežít.

V sobotu byly čtyři kola kvalifikací po pěti minutách. Tady nutno podotknout, že den odsýpal značně svižněji než páteční tréninky a auta už fungovala v pořádku. Dokonce se mi povedlo dostat takovou skupinu, ve které ty pomalejší pouštěli a ti rychlejší až na dva byli schopní dvě vteřiny počkat, než jsem je pustil. Pro všechny kvalifikace dopadly více méně podle očekávání. Honza Kapička postoupil do čtvrtfinále, Tomáš do osmičky a já s Pavlem Braunem do 1/64 finále. Což bylo jedno před tou nejhorší skupinou. Pavel startoval z prvního místa, já za čtvrtého tedy se stačilo udržet a postup dále byl možný.

Ve spojeni s kvalifikacemi mi jeden český borec Honza Domanský, odpověděl na mnou pořád dokola pokládanou otázku, jestli náhodou není lepší zkazit kvalifikace, dostat se do finále 1:1000 a zajezdit si. Povedl se mu heroický výkon, ráno si při lepení kol přilepil oko k víčku, nebo víčko k víčku, každopádně v tom figurovalo oko a vteřinové lepidlo a místo první kvalifikace byl v nemocnici, v druhé odpálil motor, ve třetí měl svojí Novarossu opravdu velmi bohatou a ve čtvrté konečně mohl řešit, jak mu auto funguje. Postoupil do úplně posledního finále a v neděli si z nás zajezdil určitě nejvíce.

Sobotní večer byl uzavřen došroubovaním toho co bylo potřeba, ochutnávkou místního horkého vína s přídavkem rumu a improvizovanou soutěží v hodu krabičkou do koše. Nutno poznamenat, že synchronizace oko-ruka-cíl, kterou notně používáme v řízení modelů, se ukázala jako platná i při této soutěži a výsledky byly nad očekávání dobré. Z osmi metrů trefit koš krabičkou velikosti půlky kartonu cigaret s více než 70 procentní úspěšností je hodně slušné.
Nedělní ráno začalo finálovými jízdami a prvním delším nasazováním. Ve zhruba třech stupních a na některých značně větrných místech to byl opravdu zážitek. Pokud šly kvalifikace jezdit ještě bez tepelných vaků na vysílačku, u finálovek už to bylo nemožné. Nastupoval jsem z naší výpravy na první finálovku společně s Honzou Domanským a oba jsme postoupili. Udělal mi radost ani ne tak ten postup, ale hlavně to, že mi to prostě šlo, auto fungovalo, ruce fungovaly, předjíždět se povedlo a žádný karambol nebyl fatální. Zde se musím zastavit nad dvěma věcmi, které bych od precizních a disciplinovaných (alespoň pověstí) němců nečekal. Neskutečně se na závodech prasí, nevím jak to říct slušněji. Každopádně když vás někdo dojede, tak vás okamžitě sundá. Něco jako bezkontaktní jízda neexistuje, strkání je naprosto normální, rozhodčí ignorují, když po dvaceti minutách jízdy druhý sundá před zatáčkou prvního a v pohodě jede dále. Druhá věc je téměř bestiální nasazení nasazovačů. Cigárko, postavit se tak, aby viděl na co nejmenší část tratě, rychlost startu k autu je z říše želv a šneků a auto nejlépe otočíme nohou. Čest výjimkám, nicméně minimálně polovina startovního pole byla fakt tragická a i když jsme z Čech zvyklí na ledascos, proti tomuhle, je to paráda.

Další finálovka patřila Pavlovi Braunovi, bohužel mu zmizelo žhavítko (podepsané…) a na start dorážel s nastartovaným autem pět vteřin před startem, nervy zapracovaly a bohužel se mu postoupit nepovedlo. V další finálovce opět společná produkce mne a seňora Domanského, jehož oko už pomalu začínalo vypadat jako standardní model. Tato finálovka mi ukázala, že ač se považuji za flegmatika, tak pátá rána zezadu v prvních pěti minutách, která mě poslala na střechu bez jakékoliv reakce ať rozhodčích, nebo naznačení počkání od útočníka, mi dokázala, že i já dokážu vidět rudě. Takže jsem po nějaké neuvážené klukovině s cílem zničit německý vůz přeletěl do protisměru, poctivě počkal, až mě cíl předjede, stejně jsem dostal stop and go a byl konec s možností postupu. Nutno dodat, že mi v těch třech stupních bylo vedro a opět jsem uznal, že psychika je mocná čarodějka.

Další perlička přišla v zápětí. Pořadatelé nedodržovali časový rozvrh, v depu není na dráhu vidět a společně toto znamenalo, že Honza Domanský na svojí čtvrtou finálovku vybíhal z depa, až když slyšel 30sec do startu závodu, který měl začínat za pět minut. Tady vypadl on.

Tomáš Kapička ze svoji osmičky postoupil s přehledem do čtvrtky nádhernou jízdou a společně s bratrem Honzou si zajeli čtvrtku. Honzovi odešla spojka a Tomášovi se podařilo postoupit do semifinále.

V semifinále potkal Martina Bayera, který zajel TQ a s přehledem vedl poklidnou jízdou i toto semifinále. Bohužel štěstěna nestála ani při Martinovi a po problémech s elektronikou se pokoušel dohnat postupová místa s cca tříkolovou ztrátou. Zde si neodpustím vsuvku, shodou okolností jsem na Martina koukal, když se mu auto samovolně na plný plyn někam vydalo. S naprostým poker face koukal co se děje a pak pomalu zakroutil hlavou… z prvního místa v semifinále bych osobně rozkousal vysílačku i s tím báglem, ve kterém byla. Očividně i nervy se dají trénovat. Bohužel ztratil moc a nepostoupil, stejně jako Tomáš Kapička, pro oba tedy finálovka neprošla.

Finálová jízda byl boj mezi domácím Jörnem Neumannem, Ricky Rabittim a Carstenem Kellerem. Finálovka byla ukázka zvládnutí obtížné dráhy a docela i podívaná. Co se zde stalo a myslím, že nejen mě zůstala čelist dole, bylo cca tři kola před koncem naprosto nekompromisní sundání druhého Rabittiho od třetího Carstena Kellera, předjetí, odjetí a odchod pro stříbrnou medaili. Celkem chápu, že někdo na tribuně po takovémto zákroku bez komentáře rozhodčích někomu jinému vypne vysílačku.

Na závěr bych chtěl říci, že indoor závody na koberci jsou velmi odlišné od toho, co známe z venku, osobně bych řekl, že složitější díky tomu, že povrch vám naprosto nic neodpustí a je nutné se výrazně více soustředit. Zima je věc, na kterou je třeba se připravit a počítat s ní, takže příště beru full on lyžařskou termální výbavu včetně krému na obličej. Nejdůležitější poselství je, že i v zimě se dá schopně závodit a neztratit úplně cit pro jízdu.

-JH-