MSR 2011 - Svatý Jur, Slovensko (9. 7.)

Letošní rok je oproti loňskému zatím pozitivně naladěn RC závodění, protože minimálně prší. Zároveň ani extrémní vedro zatím nepoznamenalo závody svojí nepřízní. Tento víkend na dráze slovenského DritRacing teamu ve Sv Juru, sice nepršelo, ale teplota byla tropická. Díky oblibě v elektrických modelech, která bohužel Čechy stále nepotkala, jsme se vypravili z Prahy v počtu šesti závodníků si tichou kategorii zajezdit na závod Mistrovství Slovenska.

Díky termínu po začátku prázdnin byla očekávaná minimální účast, což nás nemohlo odradit. Nakonec to nebylo až tak tragické, dvě skupiny E-Truggy a IC-buggy, jedna skupina E-buggy, IC truggy se tentokrát nesešly v dostatečném počtu. Ranní volný tréning jsme pro změnu naprosto nestihli, díky tour de bar v Bratislavském centru předchozího večera. Nicméně nevadilo, po zaregistrování, rozpravě a společenskému oběhnutí všech stanů a pozdravení se se známými tvářemi, začaly kvalifikace. Toto je mimochodem něco, co pro mne dělá tyto závody speciálními. Potřást si rukou s lidmi, které znám, nebo s novými, které ještě neznám.

Vedro už ráno dalo vědět, že přes den bude peklo a organizátoři mimo plné ledničky připravili polévání větší části dráhy a zásobu tekoucí vody pro osvěžení. Dráha bohužel stíhala rychle schnout a všudypřítomný prach se záhy znovu objevil. Kvalifikace probíhaly ve svižném tempu, Mistrovský závod nemá tři kvalifikace, jako jsme ze Slovenska zvyklí, ale čtyři, takže bylo potřeba nastavený čas dohnat. Což se povedlo velmi dobře a Peter Somík dokázal ze svého skleníčku pod tribunou dirigovat celý závod dostatečně svižně.

Tradiční objednaní nasazovači pro ty, kteří si chtěli připlatit, dělali z nesnesitelného vedra vcelku snesitelný závod. Ti z nás, kteří jeli dvě kategorie, to nutně potřebovali a i tak byla rychlost střídání skupin značná. V elektro buggy kategorii si TQ bez problémů vyjel Jiří Humpolec, druhý byl po dlouhé době jedoucí Radek Schutz a z třetího místa stále víc a víc hrozící Jan Valaštiak. Elektro truggy měla dvě kategorie, díky čtyřem Pražákům bylo možné vidět i e-revo v akci a v kvalifikaci si bylo nutné vyjet účast v A finále. V IC buggy bylo jasně vidět, že nitro motorům nedělá vedro dobře a nejeden model se nesl do depa se zhasnutým motorem. Po dvacetiminutovém semifinále, které bylo v podobném duchu zhasínání se do finále na první tři pozice dostali Vít Kubánek, Ernest Tamáš a Igor Krivek. Elektrické potíže byly minimalizovány na uvolněný pastorek, ale žádný spálený regulátor nebo podobnou kratochvíli jsem nezaznamenal. Bod pro střídavé motory.

Před finálovkami se dalo říci, že modely jsou naladěny, bylo potřeba značně zhustit oleje v modelech díky vedru a zároveň dráha postupně začínala být víc a víc rozbitá. Největší problém byla naprosto nevypočitatelná rovinka, kde se občas pod plným plynem model rozhodnul přeletět na střechu a nekontrolovaně letět vstříc možné smrti a ztraceným sekundám. Jezdci se naštěstí naučili na tribuně křičet „bacha na rovince!!!“ nebo něco podobného a fatálním kolizím se tak předešlo.

Elektro truggy skoro již tradičně byla klasický masakr, ale Pavel Ryšavý s Romanem Hradeckým dokázali předvádět každou finálovku skvělé závodění v rozmezí jedné až dvou sekund s hodně předjížděním. A finále nakonec vyhrál Roman Hradecký před Pavlem Ryšavým a domácím Michalem Skubákem. B finále bylo posíleno o jezdce z A finále, pro lepší si zazávodění a rovnoměrnější rozložení nasazování. Nakonec ho vyhrál Matůš Omelka.

E-buggy slibovala slušnou podívanou, časy prvních čtyř byly velmi vyrovnané. Bohužel pouze jedna skupina neumožnila rozdělení na dvě skupiny podle výkonosti a tím pádem první předjíždění o kolo nastalo už kolem čtvrtého kola a bohužel se pomalejší jezdci rozhodli, že je třeba závodit s čímkoliv co se přiblíží a do konečných výsledků dost zasahovali. Pořadí na čele se tedy dost měnilo, ale druhou a třetí finálovku vyhrál po zaslouženém boji Jan Valaščiak a dojel si tak pro zlato. Druhé místo patřilo Jiřímu Humpolcovi a v poklidu za nimi jedoucí Radek Schutz získal bronz.

Ic buggy půlhodinová finálovka byla poměrně slušnou fraškou. Kdyby na tomto závodu byl systém runnerů a ne běhajících mechaniků, asi by umřeli vyčerpáním. Snad všechny modely zhasnuly. Mě zhasnul motor hned na startu a potom asi v pátém kole. Jenže jak zhasínaly motory i všem ostatním, vůbec nebylo jisté, kdo kde skončí. Vít Kubánek si jel pro vítězství stylem start-cíl, motor mu zhasnul až v posledním kole, ovšem tři kola náskoku bez problémů stačily. Pro méně zkušeného jezdce je skvělou příležitostí chytit se prvního jezce, který už jede „na jistotu“ a svést se v závěsu. Myslím, že posledních pár kol, kdy jsem se takhle za Víťou svezl mne do budoucna určitě zrychlilo. Nutno dodat, že dvojskok těsně před smyčkou i s naprosto splašeným motorem prostě nejde přeskočit až do zatáčky. V posledních kolech druhý jedoucí Rolant Feketevizi po zhasnutí motoru přepustil na druhou pozici Márka Zilinského, nakonec dojeli v jednom kole a ještě to bylo poměrně napínavé. Oba z věže odcházeli s hlasitým smíchem.

Závody MSR jsou teoreticky prestižní slovenský závod. Účast by bez elekter, které jedou volný závod, byla tragická a na Slovensku je opravdu znát, že jednoduchost a ekonomičnost elektro modelů rozhodně láká více jezdců a více lidí se tímto směrem uchyluje. Organizaci závodu je možné snad jen vytknout absenci druhého rozhodčího a obecně drsnější přístup k jezdcům, tresty opět nepadly žádné a osobně bych jich pár uvítal. Stejně jako například upozornění pomalejších na předjíždění o kolo. Nicméně toto se dá vytknout drtivé většině závodů a celkem pochopitelně si organizátor nechce dělat zlou krev mezi nadšenci, kteří se přijedou do čtyřiceti stupňového vedra nadýchat prachu a propotit trička. Jinak byla organizace na jedničku, prostoje téměř žádné a nasazovači se dařili jakž takž poshánět i přes nedostatek jezdců ve skupinách. Už se nemůžeme dočkat dalšího závodu IOC na začátku srpna.

-Jerry-