Bischofsheim ROC Worlds – očima normálního závodníka

Úvodem jen mírné obecné informace. Je mi 29 let, druhým rokem závodím s RC modely, loni to byly elektrické offroad modely v měřítku 1:8 letos jsem začal jezdit se spalovací buggy 1:8. Tento report bude subjektivní náhled někoho, kdo se považuje za začátečníka v dané kategorii, na větší zahraniční závod. Pokud aktivně závodíte, berte ho jen jako report, pokud o závodění uvažujete, berte ho jako mírnou ukázku toho, co vás taky může potkat a jak to na vás může působit.
    Na začátku září vzniknula šílená idea, že pojedeme na závody na Kypr, do této doby jsem nikdy nebyl na závodech dál než v Bratislavě a šílená idea spojit závody a dovolenou u moře se celkem rychle stala ne tak šílenou, ale spíš hodně lákavou. Na(ne)štěstí to z více různých důvodu nevyšlo a jeden z těch hlavních důvodů bylo překrytí termínu závodů na Kypru se závodem Robitronic Worlds u mnohem bližšího Frakfurtu. Už jsem byl na závody v zahraničí dlouho zvědavý a tak jsem se přihlásil a nechal klub, ať za mě zaplatí startovné.
    Tolik úvod. V Čechách jsem ochotný jet na závod bez mechanika, všichni se znají a nikdy jsem neměl problém, že by mi někdo do auta nenatankoval. Ovšem do ciziny, kam jsem věděl, že jedou tři další Češi, jedou dohromady asi sedm aut a rozhodně na mě nebudou mít čas, jsem se bez mechanika neodvážil. Pokud nemáte kamaráda, který má stejnou úchylku jako vy, přeji hodně štěstí. Přeci jen vysvětlit někomu, že jet na víkend někam do háje, spát ve stanu, celý den poslouchat rámus z nitro motorů je naprosto skvělý nápad, není úplně jednoduché. Já naštěstí kamaráda s úchylkou mám a nápad jet se tam podívat téměř s nadšením (příště si to rozmyslí).
    Takže mechanika máme, už jen sbalit stan, altán, megabox se vším dvě auta, matraci, spacáky, tunu pití a jídla (jídlo bylo naprosto zbytečné, o tom později), oblečení do sucha, deště, bahna, sněhu, prostě připravit se na všechno, galon nitra, asi pět sad gum, hromadu ramen pro buggy, zdroj, nabíječku, najít startbox, tohle všechno nasázet do kombíka a vyrazit do Německa. Cesta byla v pohodě, dálnice na Plzeň je bez problému a no limit dálnice v Německu jsou kapitola sama pro sebe.
    Přijeli jsme ve dvě ráno, na parkovišti byly dva obytné vozy, které znám ze Slavkova a jinak nikdo. Trošku jsme se báli, že tam už ve čtvrtek v noci bude víc lidí, ale očividně jen Češi potřebují dorazit s předstihem. Takže jsme rozbalili stan, vyklidili auto a jeden do stanu a druhý do auta šli spát. V osm ráno po probuzení na parkovišti přibyly dva karavany Bohemia Racing a bylo načase jít obhlédnout dráhu.
    Už na první pohled bylo jasné, že tohle je trošku jiná dráha, než na kterou jsme zvyklí od nás. Dřevěná věž, která vypadá spíš jako něčí úzká chata, kolem dráhy pevný plot, betonové okraje kolem odvodňovacích kanálů, kanálky pro odvedení vody kolem celé dráhy, depo komplet pokryté koberci. Hlína uválcovaná, na dráze nevidíme jediný kamínek, skoky jsou přikryté koberci, kterým se anglicky říká astroturf a známe je z tenisových umělých hřišť a z dráhy ve Sv Juri.
    Po mírném chaosu s přeparkováním karavanů, natažením elektřiny z 150m vzdálené zásuvky ( v depech není elektřina, je tam přistavený velký generátor, nicméně napojit na něj karavany nám nedovolili), rozestavěním depa a podobně jsme byli nažhavení na jezdění.
    Ve dvě se otevřel přístup na dráhu a na tabuli se objevily papíry, kam se každý mohl připsat, pro organizovaný trénink. Začínalo se ve dvě s dvěma skupinami buggy, jednou skupinou truggy a jednou e-buggy skupinou. Pořadatel rozfungoval reproduktory a po skupinách nás začal pouštět na dráhu. Naštěstí se našlo pár zvědavců, kteří šli nasazovat, a moje první zkoumání dráhy mohlo začít. První jízda jasně ukázala, že tohle bude úplně jiné ježdění. Jsem z Čech zvyklý, že povrchy jsou rozbité, buggy poskakuje a více skoků za sebou, které je třeba opravdu přesně skákat znám jen z Bukovska a samozřejmě Slavkova. Tady to byla úplně jiná káva, naprosto rovná dráha byla bez hrbolku, skokové sekvence byly dvě. Vzadu je sedm malých hrbů, které se je potřeba opravdu přesně naučit, protože špatné projetí stojí čas, nebo znamená chybu, která stojí ještě více času. Nejlepší varianta byla skočit dva, pak zatáhnout, skočit tři a ve vzduchu srovnat auto tak, aby poslední dva skočilo bez plynu, protože okamžitě následovala 180ti stupňová zatáčka. S elektrou to šlo jinak. Tady si dovolím citovat Martina Bayera: „Nahoře to rovnou rozčadíš, skočíš ty první tři, pak v pohodě dvě a pak už to přehoupneš.“ Fakt je, že s elektrou to šlo… pokusy typu skočit dvě a pak jich skočit všech pět se v e-kategorii děly celou dobu a občas se to i povedlo, jenže když se to nepovedlo, tak jste zabili nasazovače za touhle sekcí, což nebylo úplně ideální.
    Další skákavá sekce následovala zhruba uprostřed dráhy, okolo velkého skoku, kterému nikdo neřekl jinak než „prdel“, 180ti stupňová zatáčka, tři mikroskoky, obrovský dvojskok, další tři mikroskoky a díra, která vypadala jako obrácený skok. Zde se dalo zkoušet úplně všechno, mě osobně vyhovovalo skočit první tři skoky v kuse. Velký dvojskok se nedal skočit jinak než dopadnout, co nejpřesněji na doskok a pak skočit dva malé a ze třetího dopadnout do dírky, ze které pomalu vyskočit. Opět následovala 180ti stupňová zatáčka. Agresivní styl skočit za dvojsklem všechny malé rovnou do díry byl schopný pravidelně skákat jen Joseph Quagraine s jeho The Car.
    Páteční tréningy byly vždy deset minut, celkově jsem jich napočítal kolem deseti a končilo se téměř za tmy. Už tady bylo jasné, že organizace závodu bude trošku jiná než na co jsem zvyklý z Čech. Časové výměny byly přesné, další skupina byla připravená dostatečně předem a všichni se snažili využít daného času na maximum.  Večer jsme pošroubovali a v normální hodinu šli spát.

Sobota

V sobotu nás ráno přivítalo hodně postavených stanů v depu, jezdily další a další závodníci a před svítáním mírně sprchlo, protože trať byla navlhlá. Rozprava v němčině nám nic nedala, v angličtině jsme se dozvěděli, že rozhodčí je pes a že ve skupině bude 15lidi. Nakonec se na start postavilo 68buggyn, 25truggyn a 12 e-buggyn. To bylo celkem překvapivé, čekalo se téměř dvojnásobné množství lidí, nicméně já jsem byl ten poslední, komu by vadilo, že bude jezdit až do zbláznění. Nakonec se jelo 6 kvalifikačních jízd po 5ti minutách. Elektry jely tři deseti minutové finále a spalovací modely měly tradiční rozjezdy podle umístění. Z Čechů si celkem podle očekávání vedl nejlépe Martin Bayer (4), v Buggy byli po kvalifikacích rovnou v semi-finále ještě oba bratři Kapičkové Tomáš (6), Honza (14) a Jirka Mára (16). Ostatní byli rovnoměrně rozprostření po startovním poli, které jsem hrdě uzavíral já na 60tém místě. V truggy si Martin Bayer vyjel pole position a E-buggy taktéž.
    Po konci kvalifikací, jsme si mohli podle pořadníku vyzkoušet dvě, tři kola s The Car. Vzhledem k tomu, jaký je v poslední době o tomto modelu mediální poprask – pokud se o něčem takovém v RC sportu dá mluvit, byla tato možnost celkem vítaná.  Subjektivně můžu říci, že skvěle zatáčelo (což proti mému začátečnicky nastavenému Mugenu asi všechno) a pod plynem bylo krásně poslušné. Co bylo hlavní a shodli jsme se na tom všichni, bylo to, že motor v The Car opravdu luxusně jel. Nicméně to asi nemá s podvozkem nic společného. Zároveň se okamžitě rozjela The Manie. Takže byla k vidění The Konev, The Toilet… všechno bylo The. Názory zkušenější části osazenstva na The Car byly (a jsou) značně skeptické, nicméně až produkce a realita ukáže jak na tom The Car opravdu je.
    Večer po kvalifikacích, jsem se cítil asi tak vyježděný, jako za dva víkendy v Čechách, měl jsem za sebou přes hodinu a půl jezdění v IC i elektro buggy a v osum hodin už neměl sílu na nic. Kyosho Kapička team statečně šrouboval všech pět aut, Slavkov Losi team byl v pohodě, duo otce a syna Márů podle mě mělo někde v karavanu asi osum xb808, které všechny složili, protože ty šroubovali celý den a nejspíš i noc. Já jsem věděl, že neděle a cesta domů bude extrémně náročná a v deset spokojeně usnul.
    Nedělní ráno začalo elektrami, aby trať po ranní rose dostaly do stavu, ve kterém se budou jezdit poslední kola kvalifikací. Já jsem se trápil s uchycením motoru na elektře, který ne a ne utáhnout tak, aby se nepovoloval. Nicméně po kvalifikacích jsem byl 6ty před Zdeňkem Kapičkou a kvalifikační boje slibovaly, že finálovky budou mezi námi dvěma značně zajímavé.
    Finálovky začali osmifinálemi. V buggy jsem startoval ve svojí ze sedmého místa a musel jsem dojet nejhůře čtvrtý pro postup. Vzhledem k realistickému odhadu, že nejvíc na co na tomto závodu mám, by byl postup do čtvrtfinále, jsem se na osmifinále neskutečně těšil. Start byl hladký a jak je mým zvykem na konci prvního kola, jsem byl na špici, v druhém kole mě někdo sestřelil a od třetího kola dále jsem doháněl celé startovní pole někde zezadu. Trať se v tuto chvíli dostala do stavu, kde na kompletně celé dráze mimo koberce byl blue groove a úplně všichni na závodech neustále řešili, která kola budou fungovat. Já jsem s elektrou zjistil, že nejlépe mi fungují totální slicky, které jsem dostal s mugenem a někdo je očividně strojově vybrousil z proline bow-tie. Nicméně na IC kategorii jsem se neodvážil. Nakonec po ukrutném boji po posledním tankování jsem dokázal ze šestého místa předjet i pátého a čtvrtého a postoupit. Pro mě to byl zatím vrchol závodění (osmifinále na ROC Worlds je trošku jinak obsazené než ty závody, na které jsem zvyklý z Čech) a z věže jsem slézal s klepajícími se rukama, propoceným tričkem a úsměvem na tváři. Ve čtvrt finále jsem startoval z posledního místa, před startem jsem nenastartoval a než mi mechanici vyměnili svíčku, měli všichni kolo náskok a pro mě šance na postup zmizela, takže jsem se 20 minut jen bavil, snažil se nikoho neblokovat a na bluegroove zkoušel driftovat. Upřímně netuším, na kterém místě jsem dojel a celkově se umístil, nicméně o to na těchto závodech opravdu nešlo.
    Semi finále bylo pro naše barvy smolné, Tomáš Kapička zlomil rameno a Jirkovi Márovi chcípal motor. Do finále postoupil Honza Kapička ze sedmého místa a Martin Bayer, který se v semi-finále opravdu hezky tahal s Josephem Quagrainem a jeho The Car. Finálovku jsem nasazoval a měl to z první ruky. Pravda, trošku překvapilo, že finále začalo bez nasazovače na jedné pozici. První kolo o 15ti buggynách se bez kontaktu neobejde, v mojí zatáčce skončily na zádech čtyři auta a hned v další (kde nebyl nasazovač) další tři, kteří než jsem se tam dostal, ztratili aspoň deset vteřin. Musím se zmínit o nasazovačích, vzhledem k tomu, že na takhle velkém závodu je ráno nastavený systém a skupiny posílá na trať podle jasně daného rozvrhu, není možné mít x minutové prostoje a honit nasazovače, takže ředitel závodu vyzval daného provinilce jednou dvakrát, pak ho vystřídal za někoho dalšího (bylo 15jezdců a 10 nasazovačů) a předpokládám, že nějak potrestal, nicméně to fungovalo skvěle a skoro vždy to bylo včas. To jak nasazovači nasazovali je úplně jiná story, židličku, cigárko, pivko a auta nasazovat zásadně nohou. Připadal jsem si s ostatními čechy, když jsem sprintem vyrážel k otočenému autu, jako exot. Zajímavé, že tohle se nepostihovalo, ale když jste se obrátili ve středu dráhy u profi nasazovače, který jen než se zvednul ze židle tak jste dostali čtvrt kola, tak vás to stálo minimálně pozici, spíš tři.
    Ve finále buggyn smolně nedojel Martin Bayer, který měl problémy s elektronikou u buggy a za nás se nejlépe umístil Honza Kapička na sedmém místě, které znamená mimo jiné nabídku na The Contract. Boje o přední pozice byly velmi zajímavé, protože předních pět jezdců jezdí na úrovni, na které v Čechách jezdí jen jeden. Zhruba v polovině 45min finálovky mírně zapršelo a mokrý bluegroove z nagumované gumy se změnil v luxusní driftovací plac. Někteří jezdci se s tím vyrovnali celkem špatně, jiní velmi dobře a to co předvádělo například The Car nebo Honzovo Kyosho by přinutilo Tokijského Drift kinga odevzdat skyline a jít se zahrabat.


Celkově pořadí:
Alex Hardth
Joseph Quagraine
Maximilian Cords

V elektrách jsem nedojel ani jednu finálovku, protože ten motor tam prostě nedržel a neustále se povoloval. Každopádně elektrická kategorie byla nádherná díky extrémním skokům, které předváděl Martin Bayer na začátku každé jízdy, než si ruce zvykly, že se před skoky nesmí tak tahat a Zdeňka Kapičky, kterého to prostě bavilo. Nakonec Martin Vyhrál a Zdeněk byl ke svému údivu čtvrtý, já devátý.

Martin Bayer
Stefan Petrich
Frank Gerhard

V kategorii truggy, měl Tomáš kapička smůlu na motor, díky kterému nepostoupil do finále a Martin Bayer zničil tlumič, dvě kola jel bez zadního tlumiče a po jeho výměně ještě stihnul dohnat postupové místo.  Martin mimochodem v neděli ve dvě vylezl na věž a slezl z ní asi v půl sedmé večer. Do finále truggy se probojoval ještě Honza Kapička. Ve finále Martin vyhrál stylem start-cíl po mírné pomoci elektroniky druhého nejlepšího jezdce a Honza zničil diferenciál a po výměně půlky auta dojel na dvanáctém místě.

Martin Bayer
Stefan Petrich
Maximilian Cords

Vysledky jsou na https://www.robitronic.com/files/rennergebnisse/ROC%202010%20Worlds.pdf

-JH-