12. Kyosho Meeting (30.9.-2.10.), Itálie - Campogalliano

Už se vám někdy podařilo na dráze sundat mistra světa? Ano? A co dva?

První víkend října se konal závod Messe Cup v hale v Lipsku, kam jsme se v hojném počtu přihlásili. Na závod v Lipsku jsme se připravovali společně a tak když přišlo pozvání na mezinárodní závod Kyosho Inferno Meeting v italském Campogallianu bylo třeba se rozhodnout. Takže se Kapičkové jádro Bohemia Racing rozhodlo, že místo studené a nitrem vonící haly, zvolí na závěr sezóny slunnou Itálii. Po loňské účasti na Messe Cupu bylo jasné, že vědí proč se tak rozhodují. To pro ne-kyosho část Bohemia Racing přihlášenou do Lipska (mojí maličkost) znamenalo problém, který Honza vyřešil tak, že mi nabídl zapůjčení svého tréninkového modelu.

Nakonec jsme se vydali v oslabené sestavě ve složení Zdeněk a Honza Kapičkovi, Plamen Sokolov s chotí a já. Pro mě to bylo prvním rande s Kyoshem a to rovnou s MP9. Odjezd ve čtvrtek kolem deváté večer vyšel podle plánu a kolem půlnoci jsme opouštěli Prahu. Na dráhu jsme bez problémů dorazili krátce po začátku tréninků a můj první zážitek s trošku jiným závodem mohl začít. Škoda, že na poslední chvíli museli odříct Tomáš Kapička (školní povinnosti) a Pavel Braun (pracovní povinnosti).

Jak všichni víte, Kyosho má jako základní barvu červenou, takže 80% všech účastníků na sobě mělo různá červená Kyosho trička, několik lidí mělo trička Orion, loga Bittydesignu byla pro Itálii také akceptovatelná, ale já v zeleném triku JQproducts jsem se cítil fakt divně. Když to viděl Frank Lemke jako zástupce Kyosho Deutchland, tak po chvilce vzdal hledání dostatečně velké nálepky na mé triko a oblékl mě také do červeného.

Dráha v Campogallianu je celkem malá, 35sekund na kolo. Všude je v pohodě vidět, je typicky evropského typu bez obřích skoků a opravdu technická. Levá strana byla zábavná, rychlá pasáž navazujících skoků, rovinka, dvě 180ti stupňové utažené zatáčky a rychlý přechod do pravé části. Ta byla pravý opak, hnusná sekvence čtyř skoků, které byly daleko, špatně se odhadovaly a chyba znamenala velkou ztrátu. Následně velmi rychlá šikana, podobná té v Mostě naproti tribuně, když se jela přesně, tak se dala jet téměř rovně a velmi rychle, jakmile byl model o deset centimetrů jinde než měl být, tak trvala opravdu dlouho a staly se z ní dvě dlouhé táhlé zatáčky. Za šikanou prudká levá kde bylo nutné jet těsně kolem „bójky“ a dvě další prudké zatáčky před nájezdem na rovinku utrpení jen doplňovaly. Vždycky když jsem měl pocit, že mi to jde, po nájezdu na pravou stranu se to okamžitě změnilo. Trať tedy byla těžká, nicméně ne fatální v případě chyby.

Páteční otevřené neorganizované tréninky byla super možnost, jak vyzkoušet neznámé auto, případně upravit nastavení a co možná nejvíce se s ním před závody seznámit. Nechci psát pochvalné ódy, nicméně fakt, že jsem v pátek vyjezdil dva a půl litru paliva a od prvního kola na mě bylo prý vidět, že mne to baví, vypovídá o svém. Na této dráze, obklopený těmi samými modely, s možností jezdit s takovou legendou jako je Yuichi Kanai, jsem si volné ježdění opravdu užíval.

Sobota začala dvouhodinovým otevřeným tréninkem, potom měřeným tréninkem a následně čtyřmi kvalifikacemi. Podle svého uvážení jsme se přihlásili buď do kategorie F1 – ti lepší, kam se přihlásil Honza a F2 – ti horší kam jsme se přihlásili já a Plamen. Startovné bylo standardních 30euro, které jsme jako zahraniční účastníci neplatili. Dostali jsme tričko, na spodek šasí vygravírované číslo a čárový kód na nálepce. Ten sloužil k tomu, že kdykoliv bylo potřeba vyměnit číslo na autě, tedy po kvalifikacích a případně po postoupení do vyšší finálovky, tak se čárový kód přiložil u časomíry ke čtečce a z termo tiskárny vyjely tři správná čísla. Neuvěřitelně praktická záležitost.

Kvalifikace probíhaly po Italsku, všichni závodili, nedalo se pořádně předjíždět a byla to škoda. Nedokázal jsem najet devět kol jednou o sekundu, jednou o dvě, vždy těsně, nicméně po kvalifikacích jsem já byl pátý v F2, Honza patnáctý v F1, Plamen se rozhodl, že i když je v začátcích, tak bude rychlý, rychlejší a nejrychlejší, takže dělal chyby, chyby a další chyby a kvalifikoval se velmi vzadu.

Sobotní den na dráze skončil a po návratu na hotel a velmi rychlé sprše, jejíž příčinou byl mírný rozpor mezi tím, kde jsme si mysleli, že hotel je a tím, kde opravdu byl, jsme vyrazili na Kyosho večeři. Téměř všichni z dráhy, jsme se potkali nedaleko dráhy ve velké restauraci. Bylo nás asi sto. Možnost si rychle s kýmkoliv promluvit, pobavit se a tak, jsme moc nevyužili, protože ve chvilce mezi jídlem začala zábava. Na scéně se objevil DJ černý jako bota a naprosto skvěle tancující jeho tři mladé, lepé, spoře oděné tanečnice/animátorky a buggynoví závodníci se roztančili ve víru salsy, samby, lambruska a podobně. Nutno říci, že takovou párty na normálních závodech nezažijete. Potom přišel červený Kyosho dort a kolem jedné hodiny jsme se odebrali do hotelu a okamžitě usnuli.

Neděle začala opět hodinovým volným tréninkem a poslední kvalifikací, která už na našem pořadí nic nezměnila. Následovala soutěž o nejlepší karoserii, kterou vyhodnocoval pan Kanai a vyhrála jí překvapivě karoserie našeho Plamena, která pochází z dílny Petra Končela. Plamen dostal velikánskou plaketu a vypadal hodně spokojeně. Když po chvíli přišel pan Kanai a dal mu svojí karoserii s podpisem a spojler na památku, tak nám spadla brada všem. Takovou věc doma jen tak někdo nemá. Nakonec přidal ještě velký pytel náhradních dílů.

Já a Honza jsme jeli rovnou semifinále, Plamen měl absolvovat čtrtku v F2. Bohužel se nezadařilo a už v přípravném čase ho přetržený pin u poloosy připravil o možnost čtvrtfinále jet. Což je obrovská škoda, protože v nedělní kvalifikaci hodně zpomalil, chybu udělal za celých pět minut jen jednu a ve výsledku skoro o minutu zrychlil. Moje semifinále bylo bez problémů, vítěz kvalifikace Frank Lemke, který dle mého v F2 neměl co dělat (všem nám dal minimálně 15 sekund) měl problémy s motorem a nakonec nedojel. Já jel na bezpečném druhém místě v pohodě, šetřil jsem palivo a užíval si trať. Uražený šroub v posledním kole sice model znehybnil, naštěstí mi náskok z předchozí doby stačil a dojel sem čtvrtý. Honza vyfasoval semifinále našlápnuté hvězdami a tak absolvoval infarktovou jízdu plnou neustálých soubojů o šesté postupové místo s mladičkým Papou. Připravil tak skvělou podívanou a nakonec po odstoupení jezdce ze třetí pozice bezpečně dojel do finále.

Některé zkušenosti jsou k nezaplacení a nejdou získat jinak, než že si v nich prostě pusu vymácháte. Moje bolestivá zkušenost zní „když motor celý víkend jel a neladil jsi ho, nelaď ho před finálem“. Motor jsem utáhnul tak, že se přehříval, zůstával viset plyn a celkově všechno špatně. Dovršila to přetržená hadička tlakování, jejíž oprava zabrala dvě a půl minuty a jakákoliv šance na přední příčky zmizela. Takže jsem se zbytek finále vozil, závodil s kýmkoliv, koho jsem dojel, jel po Italsku a rozhodně nikoho nepouštěl a završil tak perfektní víkend příjemným svezením. Nakonec jsem po odstoupení někoho jiného dojel předposlední, ale ve stejném kole jako desátý, kterého jsem tedy velmi stáhnul.

Honzovo finále bylo obsazeno tak, že jistá míra nervozity byla na místě David Ronnefalk z prvního místa. Pan Kanai, Adrien Bertin a přední jména italské ligy. Honzova 8. pozice na startu dávala určité naděje na dobré umístění. Vždyť i mistr Kanai startoval za ním. Bohužel jsem Honzovo finále nasazoval, což je mírně nepříjemná specialitka. Postupující semifinalisté nasazují a nepostupující ne, takže jsem to moc nedokázal sledovat. Honza jezdil někde kolem pátého, až sedmého místa kde se neustále kočkoval s Kanaiem, kterému zhasínal motor. Honza se po třiceti minutách dokonce probojoval až těsně pod pódiové umístění, ale následoval incident, který zmařil všechny naděje. Nahazovač vstoupil do dráhy přímo před Honzův model a ten po nárazu do jeho nohy zůstal nehybně stát se zhasnutým motorem. Honza po restartu vyrazil opět na dráhu, ale se značnou ztrátou, kterou již nebylo možné v následující čtvrt hodině stáhnout. Ronnefalk dojel první stylem start-cíl a Adrien Bertin byl druhý. Honzu nakonec ještě pět minut před koncem udolal Papa a v posledním kole i Kanai a skončil sedmý.

Mírně bokem byl závod elekter, kde jelo šest modelů a mimo jiné i Zdeněk Kapička. Dvě finálovky po deseti minutách (které ovšem původně mělo být jednou dvacet minut), jejichž výsledky se sečetly. Honza obsadil druhou pozici. Konečně dokázal předjet Franka Lemkeho na třetí pozici a Zdeněk jistil zadní stranu startovního pole rozvážnou jízdou.

Vyhlášení probíhalo tak, že každý jeden jezdec dostal rukavice pro práci v depu s nápisem Kyosho, zahraniční jezdci pak dvě lahve vína v dárkovém balení. Finalisté plaketu a první tři láhev šampaňského. Potom co vyhlášení v elektrách na sebe šampaňské stříkali, se to ukázalo být dobrým příkladem a skvělé pití (jak jsme zjistili z cca jedné deci, která zbyla v Honzově lahvi) bylo úplně všude. Proběhlo nutné focení všech finalistů a na závěr dne jsme se mohli svést s Ronnefalkovým vítězným autem (které konečně zatáčelo i pod plynem a hodnější buggy jsem dlouho neřídil). Rozloučení ve večerních hodinách proběhlo rychle a cesta domů bez problémů – komplet jsem jí prospal.

Za tenhle víkend jsem vyjezdil zhruba stejně paliva, jako za všechny letošní závody MČR, kterých jsem se zúčastnil. Atmosféra Kyosho závodu je hodně zajímavá, přeci jen, i kdyby ten člověk vedle vás byl sebevětší blbec, tak má stejné auto, takže to až taková tragédie být nemůže že? Servis jaký se nám jako cizincům dostal, byl neskutečný. Celkově se tento víkend zařadil na špičku toho, co jsem v RC zatím zažil a výsledkem velmi pravděpodobně bude brzký přechod ke Kyoshu. Velký dík patří duu Kapičků, kteří se o mě postarali a hlavně díky nim jsem si tenhle víkend tak moc užil.

- J.H. -