1.InterTrack Offroad Challenge - Svatý Jůr, Slovensko (14.5.2011)

„Zdar, jedem do hroznýho kopce a okolo silnice je tu spousta krásnejch holek a pár koní, jsme dobře?“ Tuhle větu pronesla nejpozději přijíždějící posádka naší výpravy na první závod Intertrack Offroad Challenge na Slovensku. Přesvědčit pět dalších lidí, aby se sebrali a jeli se mnou k Bratislavě, nebylo jednoduché, ale moje vyprávění o skvěle atmosféře, zábavné trati, provozované velmi malou skupinkou nadšenců v čele s velkým Petrem a drobounkou Aničkou nakonec zabralo a naše výprava čítala tři posádky dychtící po bodech do seriálu. Tento šesti závodový seriál vypsal RC klub ve Svatém Jůri ve spolupráci s Židlochovickým RC klubem. 

Přijeli jsme již v pátek přes den, abychom stihli potrénovat. Neorganizovaný volný tréning velmi rychle odhalil nedostatky v přípravě, tlumiče se vyměnily, motory utáhly a bylo připraveno na ráno. Zároveň nějakým řízením osudu nás štěstěna přihrála do hotelu, ve kterém byl ubytován regiment dorostenek a ostatní, kteří nemají slovenský tréning z toho neusínali moc dobře. Přeci jen, je jaro a Slovensko má krom Halušek a Borovičky také nepopiratelně jiné známé krásy. 

Na dráhu jsme poctivě vyrazili v sedm hodin ráno a od čtvrt na osm už měli i vybaleno. Účast byla ve Svatém Jůri rekordní a i na české poměry byla rozhodně velmi slušná. V kategoriích IC truggy a buggy a odděleně E-buggy a E-truggy se dohromady sešlo 48 modelů. Pořadatel pochopil zákon nabídky a poptávky a umožnil si pronajmout osobního nasazovače. Jel jsem dvě kategorie a ze zkušenosti věděl, že bez nasazovače není šance a dvacet euro za dvě kategorie investoval. Tahle akce závod prodraží, ale zdvojnásobí čas, který jezdíte a tím pádem i zážitek a rozhodně jsou to dobře investované peníze. Nasazovali studentíci z okolí, musím říci, že naprosto nechápu, jak to bylo organizované, protože jsem ani nezjišťoval kdo za mě nasazuje, nikdy jsem s ním nemluvil a pokaždé bylo moje místo včas zaplněno. Tomu říkám buržoazní pohoda. Volný trénink byl neorganizované sado maso, věž pojme zatím jen deset jezdců, takže bylo potřeba na schody postavit vyhazovače a postupně se tam prostřídat. Na věži je nově připraven podstavec pro vozíčkáře, a protože na závodě jeden byl, tak hned prošel úspěšným testem. 

Po tréninku, nutné a stručné rozpravě, která tradičně zopakuje známé věci z pravidel, na které se stejně chodí půlka lidí celý den ptát (víte, že v aktualizovaných pravidlech je schovaná věta, která vám sníží startovné?) se mohlo začít závodit. Tři kvalifikace, tři finálovky pro elektry, standardní rozdělení v IC kategoriích, půl hodinové finále, dvaceti semifinále. Na Slovensku jsou díky atraktivitě elektro kategorii v organizování závodu s elektrami zkušenější a díky tomu například ve finálovkách elektro kategorie nasazuje jen elektry a ic jen ic. Což těžce nesli někteří icčkaři, kteří doufali, že po půlhodině ježdění budou nasazovat osm minut a nevyšlo jim to. 

Při kvalifikacích bylo možné si konečně vychutnat trať. Provozovatelé dráhy ač sami jezdí minimálně, kladou maximální důraz na bezpečnost, zároveň na zábavnost a věnují dráze obrovské množství úsilí. Neustále zjišťují, co se dá udělat a snaží se dráhu vylepšovat, od loňska se místo jedné problematické zatáčky, která se rozbíjela, objevila klopená dřevěná a místo jiné vracečky byla položena zámková dlažba. Zároveň zmizel zub, který byl osudný nejednomu autu a celá rovinka byla o kus natažená. Depo pro tankování modelů je nyní téměř dvojnásobné a ke staré věži, která čeká na rozšíření působí nepatřičně.

Byl jsem varován, že drahá bude totálně rozbitá a ať jsme shovívaví, že času na opravu bylo málo. Ráno se touto rozbitosti myslely nerovnosti na konci rovinky, kde auta z plné rychlosti brzdí. Jinak byla dráha naprosto v pořádku. Přes den se jedna zatáčka vyjezdila a bylo nutné jet opatrně a minimálně pro mne největší problém byl hrbol před jedním dvojskokem, který se vytvořil ve středu dráhy přesně v tom místě, kde bylo třeba akcelerovat. Díky tomu bylo nutné jet vnějškem, nebo naopak vnitřkem a skok byl o to složitější. Zámková dlažba měla obrovské množství gripu a s elektrou, do které jsem nalil hodně husté oleje pro diferenciály, se zde dalo značně získat a jet jí o poznání rychleji, než s nitro buggy, která byla nalita standardně. Na klouzavých částech trati to bylo přesně naopak, ale kluzké části vadí těžšímu elektro modelu přeci jen méně a přidaný grip na kobercích a dlažbě byl hodně znát.

Kvalifikace probíhaly hladce a čas ubíhal rychle. Obědová pauza ukončila dopolední program a mohlo se pořádně začít závodit. Start každé finálovky e-truggy byl již tradičním destruction derby, truggy svádí k tomu dát do ní šestičlánek a lítat jako raketa. To je sice vlastnost pro drtivou většinu lidí na škodu, ale na startu se to hodí. Na konci cílovky se tedy vždy zvednul obrovský oblak prachu, různými směry a různými částmi dopředu či nahoru z něj vyletělo několik aut a až potom se mohlo začít závodit. Téměř všechny truggy skákaly zadní skok daleko za jeho doskok a málokdo pochopil, že auto letící ve vzduchu nezrychluje, auto na zemi ano a není tak výhodné letět daleko v místě, kde už se dá jet po zemi. Truggy dosahovaly výrazně lepších časů, na čemž se podepsal zhoršující se stav dráhy a tolerance truggy k nerovnostem. Bohužel elektry pro déšť jely jen dvě finálovky. První místo po zásluze Roman Hradecký, druhé Pavel Ryšavý, třetí zůstalo pro domácího Eduarda Metkeho.

E-buggy byly značně uklidněnější. První dva na roštu jsme se dohodli, že zatáčku pojedeme co nejtěsněji u apexu a schováme se letící mele za námi. Z nějakého důvodu i naprostí začátečníci v této kategorii (minimálně dva jezdci byli na svém prvním závodu) dokázali slušně projet první zatáčku bez kolize a nutno jim poděkovat za svědomité pouštění rychlejších o kolo i za cenu svého karambolu. První finálovku jsem s přehledem vyhrál před Honzou Horáčkem, ale druhá poskytla mírně neočekávaný adrenalinový zážitek. Po prvním kole jsem se přistihl na místě někde ve středu pole a na první pozici jedoucí Martin Hrazdíra dokázal ujet o skoro půl kola, než jsem se probojoval na druhé místo. Jako zkušený harcovník, ošlehaný mnoha závody a skoro celou jednou závodní sezónou, jsem oproti nováčkovi na jeho čtvrtém závodě přeci musel mít bez problémů navrch a vydal jsem se na stíhací jízdu. Překvapivě, jeho mnou očekávaná chyba, protože očividně jel v mnohem vyšším tempu, než je zvyklý, nepřicházela. Takže bylo nutné zabrat a náskok stáhnout, což skončilo několika chybami na mé straně a moje ego začalo křičet hrůzou. Naštěstí v předposledním kole konečně chybu udělal, náskok jsem stáhnul na kontaktní vzdálenost a v tři zatáčky před cílem jsem ho sprostě těšně kolem apexu podjel. 

Takhle dobře jsem si nezazávodil už opravdu dlouho. Tyhle situace, kde jedete s někým, kdo jede podobně a povede se to dotáhnout do zdárného konce, jsou přesně to, proč toto hobby dělám a je (skoro) jedno, o kterou pozici vlastně jde. Nakonec stupně vítězů putovaly kompletně do Prahy do Bohemia Racing. První Jiří Humpolec, druhý po infarktové finálovce Martin Hrazdíra, třetí celý den na svoji buggy nadávající Tomáš Novák, Honza Horáček si odnesl čtvrté místo a dominance BR byla dokonána.

Modely kategorie IC jsou tradičně v Jůri prokleté a alespoň polovina již tak malého pole většinou nedojede, nicméně vytrvalci se objevují stále znovu a tentokrát bylo prokletí snad trošku zmírněno odstoupením „jen“ dvou modelů. Přiznám se, že jsem v době finálovky IC truggy připravoval auto a nestihnul jsem sledovat závod, ale alespoň první tři je třeba zmínit. První Roland Feketevizi, druhý Jirka Kubánek s nejlepším časem na kolo ze všech kategorií a třetí Martin Olma. 

IC buggy byla nejpočetněji zastoupená a dokonce se jelo i jedno čtvrt finále. Prostor na věži je omezený a jeden navíc se prostě nevešel a tak po odstoupení devátého jezdce, postupovali do semifinále všichni. Tato jízda, protože byla lichá, tak neměla určeny nasazovače a bylo potřeba pomoc dobrovolníků, nicméně v atmosféře, která na závodech panuje (podívejte se na rozesmáté obličeje na fotkách) toto nebyl problém. Dvaceti minutové semifinále slušně rozřadilo startovní pole. Po zhasnutí motoru Víta Kubánka a blíže nespecifikovaných potížích Márka Zilinského jsem překvapivě vedl, ale můj motor si hlavu postavil až v posledním kole a nakonec z toho byl postup ze třetího. Semi finále o deseti lidech s jedním vozíčkářem poskytlo netušenou výhodu, která se zdála jako nevýhoda, stál jsem s ním na podstavci pro vozík. Poloha sice mírně nepohodlná, ale 40cm rozhledu navíc byla alespoň subjektivně výhoda. Při tankování jsem sice neviděl nic, ale jezdilo se dle mého názoru lépe. Finálovka začala tradičně velkým chaosem v první zatáčce, který semlel Víta Kubánka. Půlhodinové finále chce zkušenosti, kterých se nedostává každému a minimálně já jsem toho po hodině a půl čistého času ježdění před touto jízdou už měl docela dost. Atmosféra na věži byla vpravdě hustá a všichni závodníci byli maximálně soustředění. Nemohu se zdržet okemontování českých komentářů k nasazovačům a jízdě obecně, jasně slyšitelný severomoravský přízvuk okořeněný slušnou dávkou vulgarismů hodně rušil v soustředění a možná by stálo za to, se zamyslet taky nad ostatními na tribuně. Samozřejmě občasná kletba je na místě, ale přeci jen dvě kola slyšet nonstop litanii na téma pomalého nasazovače prostě ruší. Každopádně pole se roztahalo do té míry, že Vít Kubánek po zhasnutí motoru Márka Zilinského jel daleko vepředu, Márk jel za ním, ale pořád daleko, já jel za nimi s 30sekundovým náskokem na čtvrtého, takže nebylo moc s kým závodit, ale na soustředění a náročnosti jízdy to nic neměnilo. Že je něco špatně jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem klopenou dřevěnou zatáčku projel kompletně driftem, aniž bych nějak změnil taktiku, která doteď fungovala. Začalo mírně poprchávat, dráha přestala prášit a při zhruba pěti minutách do konce jsme se všichni modlili, ať to vydrží. Opravdu pršet začalo zhruba minutu před koncem a po skončení časového limitu nám počasí předvedlo ukázkovou průtrž mračen. Konečné umístění tedy Vít Kubánek, Márk Zilinský a Jiří Humpolec. 

Předání cen proběhlo velmi komorně za hektického balení mokrých věcí a snaze uchránit cenné vybavení před vodou. Pofotili jsme se pod tribunou a tím závod skončil. Věčná škoda poslední finálovky elekter, protože v truggy by boj o třetí místo byl zajímavý a v e-buggy měla na druhé místo našlápnuta hned trojice jezdců. Na druhou stranu, déšť přišel opravu dvacet minut před plánovaným koncem závodu a to je velké štěstí.

Celkově se dá říci, že závody na Slovensku mají neuvěřitelně pozitivní náladu a nejen kvůli té, stojí za to k Bratislavě vyrazit a zajezdit si. Organizaci je nutno pochválit za profesionální přístup a skvělou zábavnou dráhu. Počin Intertrack Offroad Challenge si zaslouží pochvalu za nápad a doufáme, že účast na dalších závodech hned příští týden v Židlochovicích bude podobně kvalitní.

 - Jerry -